Vlajky a prapory patří mezi výtvarné symboly, jejichž hlavním materiálem je látka a jejichž význam je tak rozšířen, že se mohly stát symboly nejdůležitějšími, symboly státu (státní vlajka). Třebaže je v jejich současné podobě známe až z 2. stol. př.n.l., tradice jejich předchůdců - kteří se od nich liší "jen" hlavním použitým materiálem - je však mnohem starší: patrně nejstarší doložené jsou standarty provincií z Egypta, vyobrazené na zachované břidlicové destičce krále Narmera z 1. dynastie (2 900 př.n.l.), určené k roztírání líčidla.

Stejnou funkci, jakou dnes mají vlajky a prapory, plnily v pravěku a starověku hmotné a snadno nositelné symboly - tzv. standarty nebo vexiloidy - které bývaly umisťovány na vrcholek různých tyčí, pozdějších žerdí. Vznik takových symbolů je výsledkem jedné z nejstarších lidských aktivit vůbec, tvorby symbolů, která je doložena na určitém stupni vývoje každé lidské společnosti a je zcela nezávislá na nějakých vnějších vlivech. Společenský význam starověkých standart je poprvé doložen v civilizacích Egypta, Mezopotámie a Číny, obdobně však v jiných kulturách Starého i Nového světa ještě v době, kdy styky mezi nimi byly vyloučeny.

Ačkoliv se funkce vlajek, praporů a jejich předchůdců proměňovala od samého počátku, je zřejmé, že vznikly jako symboly rodové používané v kultu a náboženství. Od této primární funkce se později odvinuly funkce vojenská (ochrana rodových bůžků a jejich přízeň v bitvách), osobně-reprezentační (vládci božského původu) a územní (místní božstva). Následně se všechny tyto funkce promítly do jejich úlohy jako symbolů státu. I u současných vlajek a praporů můžeme pozorovat, že plní tyto funkce: církevní korouhve, vojenské prapory, standarty hlav států či prapory osobní, jakož i symboly měst, krajů, národů a dalších lidských společenství.

Součástí standart byly často i stuhy připevňované pod hmotný symbol, které měly jednak magickou funkci, jednak svým třepetáním ve větru poutaly pozornost pozorovatelovu k symbolu, nesenému na žerdi. Zásluhou východních a nomádských civilizací, pro které bylo obtížné přenášet těžké standarty zhotovené z kovu, kamene či jiných materiálů na koních, se začaly tyto symboly malovat na stuhy, které záhy nabyly větších rozměrů než samotný symbol. Vynález hedvábí a jiných lehkých tkanin pak umožnil, aby k žerdi po straně umístěné stuhy (nejprve trojúhelníkového, později obdélníkového tvaru) snadno vlály ve větru a ukazovaly jasně symbol tak, jak by byl vidět, kdyby byl nesen na žerdi. Tak vznikly první prapory.

Ty jsou totiž starší než vlajky a tvoří je list látky pevně přichycený k žerdi, která nemusí být svislá, ale také šikmá nebo vodorovná (tzv. ráhno) a list praporu z ní volně visí. Prapory nemají pevně stanovený poměr stran listu ani dalších prvků a je zde celá řada vývojových typů, odlišných především svým tvarem. Takové prapory se daly bez problémů použít ve své náboženské, osobně-reprezentační a koneckonců i vojenské funkci, používala-li je pěchota nebo jízda.

Když však měly být prapory použity k označení lodí, vyšly najevo jejich nevýhody - těžké vyšívané prapory nemohly vlát ze stěžňů neustále, a poněvadž se neustálým opakovaným upevňováním a snímáním rychle poškozovaly, byl zaveden způsob jejich vytahování a stahování pomocí šňůry. Tak vznikly vlajky, jejichž obsah se z důvodů viditelnosti na moři oproti dosavadním praporů výrazně zjednodušil. S vývojem mezinárodního práva, jež vzniklo mj. i v reakci na rozvoj námořní dopravy, došlo brzy k jednoznačné definici vlajek (např. přesně stanovený poměr šířky k délce listu) i k přesnému vymezení jejich funkce a vlajky se staly - nejen na lodích - závazným státním symbolem. Dnes jsou tedy vlajky jedním z reprezentantů státní svrchovanosti a mají v mezinárodních stycích významné postavení. Některé státy dokonce dávají přednost vlajkám před znaky a svými ústavami nebo zákony definují jen vlajky (mezi takové patří Francie a další frankofonní země), zatímco místo znaků, tak, kde je to nezbytné, používají pečetě nebo jejich vyobrazení.

Vlajky tedy umožňují na dálku identifikovat území státu, jeho úřední budovu, signalizují přítomnost zahraničních delegací apod.

Kromě státních vlajek však podle účelu, kterému slouží, rozlišujeme i vlajky národní, regionální, služební, městské a obecní, námořní, obchodní, vojenské, sportovní, signální, firemní. Také ty pomáhají upozorňovat například správní úřady regionální nebo komunální samosprávy, jejich území, majetek, nebo účel, kterému slouží námořní plavidlo. Některé vlajky mívají mezinárodní charakter, ať již jde o vlajky mezinárodních či nadstátních organizací (OSN, NATO, Evropská unie apod.) nebo naznačují lokalitu, požívající zvláštní ochrany podle mezinárodních dohod (zařízení Červeného kříže, Červeného půlměsíce apod.).

Na této rubrice spolupracuje: